stránky
Markéty Pščolkové

Jím, spím, vesele si žiju.

nejnovější stránka
rok 2006
rok 2005
rok 2004


Zlíchov 2
Zlíchov 1
HYDRO
HYDRO 2
Gym Gym, gym
H2Omaniaks
divadlo
Bandance




jakojeden.borec.cz- stránky naší třídy, jichž jsem autorem

Tyto stránky se objevily poprvé na internetu 5. 10. 2004, ale již jako embryo žily v mém počítači na konci tehdejších prázdnin.

©Markéta Pščolková,
toho času na AG Štěpánská, 2.C (dříve FZŠ Táborská, 9.B - dej jí pánbůh věčnou slávu)

marketa.ps@volny.cz
723 820 027

ICQ: 259 454 089



Veselé Vánoce a šťastný nový rok!

19. prosince 2005, 15:42

Asi není třeba nic dodávat. Vlastně - šťastný nový rok. I šťastný Nový rok. No, ještě něco dodám. Vánoce jsou svátky klidu, míru a pohody. Nevím, proč to někdo nedokáže pochopit (že profesoři a profesorky). Pro prožití krásných svátků není potřeba mít všude uklizeno (že mami), (vždyť Ježíšek v chlíve to taky měl ledajaký), ale zase není potřeba celý den spát (že bratře Petře), nikomu ale neuškodí když dostane nějaký ten dárek (mě to třeba neuškodí) a když není napečeno cukroví, tak se taky svět nezboří (že mami). Tak si toho alespoň trochu važte, děkujte vyšším silám za těch pár dnů volna, usmívejte se, radujte se, veselte se, družte se. Ale jinak jsou to dny jako každé jiné. Jako ten silvestr. Tak si to užijte.


Kniha jako část vzdělávání

31. října, 2005, 16:05

Vzhledem k debatám všech mých kamarádů a spolužáků jsem k velikému překvapeních zjistila, že vůbec nečtu. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled přečetla nějakou knihu. Jak je to možné? Stydím se. Asi jsem děsivě zlenivěla, nebo mě to přestalo bavit. Je to škoda, ostatní teď mají mnohem větší přehled než já. Taky bych si mohla zase o kus víc zamachřit kdybych četla. Takhle můžu akorát vrtět hlavou a tvářit se, že všemu rozumím (můj oblíbený škleb). Dřív jsem byla považována za vášnivého čtenáře. Asi mi to vážně chybí. Taky se mi občas vytrácí z hlavy čeština. Nemám už to tolik okoukané.

Takže všeobecně se dá říci, že bych s tím měla něco dělat. Asi teď půjdu do knihovny. Opět se stydím. Jako pražačka bych už tam měla být pečená vařená dávno. Dřív jsem do knihovny chodila. Už je to ale delší čas a od té doby nastalo jedno velké dutoprázdno. Knihovní vakuum.


Příliš málo a příliš moc peněz

31. října, 2005, 15:43

Kažý den v celém životě mám pocit, že nemám žádné peníze a přittom je nutně potřebuji. Asi to není pravda. Teď mám stokorunu. Nevím co s ní. Nechci ji utratit je tak. Chci aby to mělo nějaký smysl. Jenže na to aby to mělo smysl je to zase moc málo. Jinak je to ale hodně. Kdybych měla o pár tisíc víc, koupila bych si kytaru. Přemýšlím o tom už dlouho. Myslím, že by mě to bavilo. I když už jsem se to jednou učila a nebavilo. Ale chtěla byhc to umět, vadí mi, že to všichni umí jen já ne. Taky se říká, že je to triviální. Alespoň nějaké ty halabala základy, to by mi stačilo. Sice se mi víc líbí nějaké originálnější nástroje, třeba saxofon, ale nebudu to přehánět. S dechovýma totiž nechci mít už nic společného. Hraju na flétnu. Jenže když já bych taky chtěla zpívat a ono je to dohromady těžký (zkuste si). Takže mám málo peněz.
Kdybych měla desetikorunu koupila bych si sušenku. Takže mám moc peněz.


Hup do bandancu

30. října, 2005, 21:20

Jednou byla jedna malá hloupá Markétka. Párkrát se taky strefila a udělala dobrou věc. A jsem to já.

Nastoupila jsem do Bandancu (www.bandance.org). Moc zajímavý taneční soubor. Nadprůměrně mě to baví. Proto píšu. Taky proto, že celý soubor hazardoval se svojí kariérou a to nejenom tím že mě přijal, ale dokonce mě nechal vystupovat (a to na celostátní přehlídce, to koukáte). Proto doufám že jsem to moc nepokakala.

Chodí tam zajímaví lidé. Všichni jsou starší než já (aby ne, když jsem nejmladší). Spousty z nich jsou tak zajímaví, až mi z toho zase cuká levé oko. I když je to možná jenom z kouře z cigaret. Jsou to muži a ženy a jsou sečtělí a vzděaní, nápadití a gumoví. Gummi bears. A co si s takovýma pak taková já mám říct že? (che, che...ble, ble...bla,bla...žvást, žvást...je toho dost). Snažím se udělat dobrý dojem. Nejde to. Po celém těle jsem si nalepila drobná světýlka s předsevzetím, že se ukážu v dobrém světle. Věřím že mi to pomůže.

Na té přehlídce byli doprovodný program semináře. Takové workshopy, trénink s cizími lidmi a cizím lektorem. Úctyhodná zkušenost. Prostě báječné.

Ještě se vrátím k té komunikaci. Vyslýchají mě. Pokládají mi moc složité otázky, na které nedokážu odpovědět. (Jako: Kam půjdeš na vysokou? Co budeš dělat? Kde bys chtěla bydlet?...kdybych to ksakru věděla.) Takovéto budoucnostní a ještě jiné (ty však daleko snazší, jako: kde bydlíš, kam chodíš na školu) otázky si zvláště oblíbili takoví dva jokeři. Hošan a dívčina.

Taky se rádi baví, jezdí na vodu (dokonce spolu) a ponocují (plus, plus, plus). A když jsme jeli domů měla jedna holka odtamtud (mimochodem TV Star) senzační nápad jet na Jěšted. Tak jsme jeli na Ještěd. Je tam skvělá podívaná vybízející k existencionálním otázkám.

Když jsem tam (do B) šla, tak jsem dobře udělala, že bych si z toho POSKOČila?

Někdo mi říkal, že tenhle můj web nikdo číst nebude, protože jim to nic nedává. Buď je on hajzl, nebo já naivka. Přesto jsem se rozhodla zavést testování, pokud to někomu nebude vyhovovat, můžeme po čase přejít k ústnímu zkoušení. Zároveň je to také reklama, kterou souboru zadarmo věnuju (to jsem se to předala).

Jmenujte správné odpovědi:

Co je Bandance?
  • značka nakládaných okurek
  • žláza s vnitřním vyměšováním
  • oděv zakrývající vnitřní stranu stehen
  • vesnice na Jižní Moravě
  • malý roztomilý psíček
  • taneční soubor

Jaké má bandance internetové stránky
  • www.sliznice.cz
  • www.vypiljsemčajzlopuchnosměponěmvopuch.com
  • www.modeling.cum
  • www.bandaska.čum
  • http://konvice.čumim
  • www.bandance.org
  • jsou to sobci a proto fungují na všech doménách

Co tam děláme?
  • hrajeme si na hlodavce
  • chytáme lelky
  • hrajeme vodní pólo
  • vybíráme pejskům obojek
  • páříme šneky
  • páříme se
  • paříme
  • tancujeme
  • všechno je možné

Můj vztah k souboru je:
  • veskrze pozitivní (+10 bodů)
  • prudí mě to
  • kozí k petrželi
  • jsem zamilovaná
  • baví mě to

Věk lidí odtamtud je (vzhledem ke mně):
  • mladší (3-6 let)
  • seniorský (100-300let)
  • všichni jsou stejně staří a narodili se ve stejný den jako já
  • nikdo z nich nezná svůj věk a proto se nemůžeme porovnávat
  • starší

Teď:
  • napíšu ještě deset stránek a donutím vás to číst abych vás perfektně znudila
  • se napapkám
  • budu plakat, že mě nikdo nemá rád
  • hupsnu do křesla a budu zevlit před televizí
  • pro dnešek už přestanu definitivně psát (alespoň o bandancu)

Odpovědi naleznete v textu.


A taky

3. října, 2005, 16:43

A taky jsem konečně na té slavné střední. No to je teda bomba. Nevím, proč jsem nikomu nevěřila když nám všichni říkali, jak to bude jiné. Jeden by ani neřek - a už je to tady. A je to jiné. Je to hodně jiné. Tudíž jsem nahraná.

Ke všemu si myslim, jak mám hrozně moc práce. Musim se z toho bludu dostat. Už v tý lenosti zase lítám.


Odlišnost lidí v tramvaji číslo 24

13. října, 2005, 16:00 - (slepý čas mezi školou a tanečníma, proto tak brzy)

Někdy se divím, s jakýma lidma jsem nucena jezdit tramavají (já chuděra). S různou časovou dobou se mění jejich nálady a mění se i typy lidí, kteří tramvají zrovna jedou. Ve čtvrt na osm ráno je narváno, jezdí povětšinou studenti a lidé středního věku do práce. Všichni jsou oteklí a ospalí a z celé té růžové noci jsou narůžovělí. Nikdy nic neříkají, občas se ozývá tlumené hekání, kašlaní, frkání, šourání. Tupě zírají z okna a někdy se zapomenou a čuměj jen tak do země. Je jich tam sakramentsky hodně, nikdy si nesednu a když jo, tak se zčistajasna objeví nějaký dědeček, natěšený na moje místo. Když si nahlas předříkávám Chemii (nebo prostě to, co je třeba,...potřeba?) vejraj na mě.

Naproti tomu o hodinu později, asi tak v těch osm patnáct se tramvaj skládá převážně z lidí důchodového typu, studenti pouze občas, lokálně i matky s kočárama. Všichni jsou mnohem více probuzení, někdo dokonce i mluví. Lidí je málo, člověk si i sedne. Když si nahlas předříkávám Fyziku, otáčí se a někdy nahlas prskají a mlaskají "c, c, c" abych je nerušila.

V půl třetí je v tramvaji rušno, žáčci křičí, důchodci se baví, studenti se hihňají, psi se třou o nohy, všichni se vrtěj, sem tam chrápe nějaký ožrala. Místa je málo, člověk s věkem pod 70 prostě na sezení nemá šanci.

Po desátý je i v tramvaji klid, muži mají často kvádra a dívky šaty, všichni jsou kulturně a společensky nabití, chovají se slušně. Občas se v harmonice klimbá nejaký bezdomovec.

My lidi se tak snažíme a tramvaj vždycky jezdí stejně. Je to streotypní.

Asi pojedu příště šestkou. Nebo metrem.

Nebo drožkou.


Honza a Jirka

31. srpna, 2005, 21:00

D. a V. (nechci prozrazovat celá jména, aby se necítili zaskočeni). Jsou moji kamarádi z chaty. Dostala jsem od nich seno. Králíčkovi Barče moc chutná. Jim bych králíka do ruky nedala. Myslím, že by ho sežrali.


Styď se, markéto!

31. srpna, 2005, 20:28

Styď se, markéto, že jsi sem tak dlouho nanapsala! Skoro rok, protože jsi líná.
Musela jsem si vynadat. Ale když jsem se nudila, něco jsem přeci jenom napsala. Taky jsme včera měli první sraz s kamraády ze základky a zítra jdu poprvé na gymnázium. Dost už těch keců.

Devět let na Fzš Táborská

S přibývající nudou, která mě stíhá snad každé prázdniny, pociťuji dluh ke svoji třídě, se kterou jsem se musela chtě nechtě přestat aktivně vídat. Každý rok se to deváťákům stává. Rozhodla jsem se proto dnes, jedné fádní prázdninové noci sepsat jakési paměti. Velcí velikáni (typu Miloš Zeman - pouze příklad bez politického podtextu) napsali z podobného důvodu o své kariéře celou knihu. Já za prvé žádnou kariéru neprovedla a za druhé knihu psát nebudu, akorát bych se nadřela a stejně by to bestseller nebyl. Špatně by se to prodávalo já bych prodělala a ještě si utrhla ostudu. I když k tomu možná dojde tak jako tak.

Těch devět let uteklo jako voda, říkali jsme si často posledních pár měsíců. A nejhorší na tom kecu je, že je pravdou. Bylo to, alespoň tedy pro mě natolik rychlé, že jsem si to až teď, po hodině přemýšlení před rozbaleným Wordem, uvědomila. Stihli jsem toho tolik moc (a ještě stihneme), že jsem na svoji třídu velice hrdá. Na sebe už tolik ne. Stále si myslím že jsem mohla udělat spousty jiných a spousty lepších věcí, naopak jsem se na sputy věcí mohla naprosto s klidem vykašlat (například moje super vysvědčení z druhého pololetí devítky mi je naprosto k ničemu a mohu ho klidně vyměnit za toaleťák). Proč jsme tolik toužili po věcech o kterých nám někdo jiný řekl, že jsou důležité? (Jenže to vysvědčení se mi hrnulo do kapes, aniž bych už to sama potřebovala, setrvačností).

Ač jsem se po řadu let se spoustou z nich dostávala do sporu (viz Roubajs), vzpomenu-li si na některého z nich, šla bych k nim, do té uřvané naivní hloupé, avšak nesmírně talentované a tvůrčí třídy zas. Tehdy jsem musela, teď bych chtěla. Do učebny první bé jsem přišla jako druhá, hned po jakémsi Péťovi Potměšilíčkovi, který už seděl za studenou školní lavicí. Malý buclatý chlapec s dvojí bradou a vlásky načesanými od maminky zaraženě trčel na dřevěné židličce a po mém příchodu se krkolomně otočil. Neusmál se ani se nezamračil, asi se ve svých sedmi letech styděl. A já se zase styděla sednout si vedle něho (přesto že máma byla o kousek dál) a tak jsem se usadila do lavice nejbližší ode dveří (shodou okolností to byla první lavice! - už mi to zůstalo). V patnácti jsem ze školy po dlouhém loučení odcházela mezi posledními. Dlouhou cestou domů (nechtělo se nám loučit a tak jsem prošli celé Nusle) jsem zdálky zahlédla Péťu. S vytahanými rádoby "skejťáckými" kalhotami, batohem na zádech a cigaretou na stále ještě baculatých rtech. Pro něj Táborská nekončí, on v sedmé propadl. Příští rok si možná vzpomene na malou blonďatou Markétku s červenými šatičkami, která místo aby si sedla vedle něj, zaplnila zbývající čas do příchodu učitelky rovnáním pastelek, v již tak dokonale upraveném penále.

Tahle bohémská třída se měnila jako chameleón. Byli jsme natolik chytří a učenliví (ano přiznávám, bylo to učiteli, vždy to tak bude), že v páté třídě mělo přes deset dětí samé jedničky a řada z nich odešla hledat štěstí na víceletá gymnázia. Za čtyři roky druhého stupně jsem sklenici početnosti zase doplnily o spousty nových jiných (někdy zajímavějších, někdy problémovějších, prostě jiných) kamarádů. Někdy přemýšlím, jaké to bude až se jednou, možná za pár dní, možná za několik let, setkají ti dva, co patří do naší třídy a přesto se nikdy neviděli. (Ti z vás, co víte o čem je řeč: Jak by si rozuměli například Luky Džakolno s Křovákem, Dočkalka s Dérišem, Holda s Martinou, Filip s Luckou Burešů, Kožušnice a Gabi například s Robertem? A to nejmenuji všechny: Roman, Ali, Vojta a obrovská spousta dalších. Jak by to vypadalo kdybychom se někdy shromáždili doopravdy všichni? Chtěla bych to vidět. A co teprve to hafo nahlouplých učitelů a ta hrstka moudrých? (Dobře, těch správňáků bylo dost, ale těch, co sakra dokážou člověka vytočit, taky).

Často přemýšlím o budoucnosti, někdy se bojím. Vystuduji, najdu si přítele co se posléze změní v manžela a otce mých dětí, založím rodinu, postavím dům a koupím auto, budu mít lukrativní zaměstnání, dost pracovních nabídek, tučné konto a veselé rodiče (to je ta příjemnější část, té se ještě nebojím - takhle ji plánuji). Po čase se půjdu podívat do mého starého domova. Budu se procházet začouzenými Nuslemi, smog mě bude štípat v nose, tramvaj křičí a na Náměstí bratří synků budou zase stát bezděčně tři policejní auta Pohotovost plyn, a policisté ze dvou z nich spatřím v Michelské pekárně naproti, jak se ládují šťavnatou bagetou až jim majonéza padá na uniformu. Nervózně přeběhnu Sezimouv, kde si mašírujou auta v jednom směru. Hledím, jako tehdy cestou na základku, na radnici, nyní nově zrekonstruovanou a stále stejně mohutnou, s kouzelnou sílou. Když jsem utíkala do školy, nikdy jsem si ji takhle neprohlédla, uvědomím si teprve teď. Stoupnu si na chvíli melancholicky před tu starou ošuntělou budovu, ve které mě před tolika lety naučili číst. Za pravou ruku mě tahá moje starší dcera (štěstí, že už chodí a nemusím se tahat s kočárem), v levé ruce držím svého mladšího syna (ten chodí jen tak trošku, krátké trati). Už je to asi nebaví, začínají zlobit, ale já ještě nechci jít, chci ještě chvíli nasávat tu atmosféru dětských let. Dcera to nechápe, možná až se jednou zamiluje do veselého Šamana hrajícího na bubny, porozumí.

Z vysokých školních vrat vycházejí tři starší dámy, pravděpodobně učitelky. V jedné z nich poznávám Havranici, v devítce tvrdila, že není dobré zůstávat dlouhodobě v jednom a tomtéž zaměstnání. Asi se jí to trochu vymklo z rukou (ostatně i já jsem o svém životě měla daleko jiné představy). Druhá z nich bude asi Jituš Kopka, vždycky se uměla upravit a fešně vypadá i s těmi bílými vlasy. Třetí nepoznávám, pravděpodobně bude z těch novějších. Tahám děti blíže k těm ženám, ráda bych je pozdravila. Ony však nereagují tak jak jsem čekala, dočkala jsem se pouze automatického Dobrý den, takového, které se říká na úplně cizí ženu na ulici. Ale já přece nejsem cizí! Havrančis se ještě letmo usměje na moje dvě děti a pak kvapem odcházejí. Jsem naštvaná a je mi to líto. Tak mě to zarmoutilo že jsem definitivně rozhodnutá odejít z téhle prašivé ulice.

Už už jsem na odchodu, když ke škole spěchá (stále ještě na podpatku) moje bývalá matikářka. Snad si vzpomene. Už zdálky na Machčis mávám a dokonce mě poznává! Dlouho tam stojíme a mluvíme, o škole, o životě, o vztazích. Tak o čem si ženy povídají. Mám z toho rozhovoru radost. Pozvala mě do školy, s dětmi jsem si to tam prohlíželi. Dost se toho změnilo, včetně ředitele, je jím teď mladý zarputilý a nezkušený otrava, syn tehdejšího starosty prahy čtyři Zdeňka Hovořícího. Nikdo ho nemá rád kromě ještě usedlejšího a konzervativnějšího učitele s dobrou výukou Pepy Buchtovýho. Toho si mladý Hovořící získal darováním nezvykle luxusně velikého kabinetu hned vedle učebny matematiky, v místech kde dříve byla učebna fyziky a chemie. Ti kdo za mých let neměli našeho ředitele moc v lásce, dnes pějí ódy a vykřikují jednu chválu za druhou. Tak přeci jen byl starý dobrý říďa Vítek lepší! Už se připozdívá rozloučím se s Petrou (když už jsem teda taky ženská tak si budem tykat), vyměníme si telefony a já s dětmi odcházím. Nevěděla jsem, že si změnila telefonní číslo, to co mám z devítiletky jsem od té doby nikdy nepoužila.

Venku se to ještě hemží dětmi, i když možná ještě platí pravidlo, že čím je větší tma, tím je tmavší pleť kolemjdoucích dětí (někdo to kdysi říkal). Je pravdou, že ty moje taky nezáří, můj manžel je nefalšovaný černoch a děti jsou po nás obou kávové. Čapnu je za ruku a procházíme se kruhovým parkem před školou. V duchu tajně doufám, že ještě někoho potkáme. Vidím Rajtr s Kájinou, myslím, že mě poznali když šli okolo mě půl metru. Asi už mě nechtěli vidět a já už taky nevím co chci. Narazím ještě na Tadeáše a Tomáše Uhlovitýho, oba v saku a kravatě. Ty zas nechci vidět já. Směji se pod vousy, tohle bude vždycky jejich rajón. Tehdy to byli moji pouliční kamarádi, ale od té doby se dost změnilo a já nevím, co bych jim vlastně řekla. Co jsem odjela na deset let do Británie za manželem, s nikým jsem se nerozloučila. Asi to byla chyba. Cestou domů jsem potkala ještě asi tři čtvrtě ze svojí bývalé třídy. Nikdo z nich mě nepozdravil, nepromluvil se mnou, ani se mnou nějak jinak nekomunikoval. Půjdu domů. Ještě koupím na rohu ve Sluníčku dětem nanuka. Není to tu hezké. Nechápu, jak jsem to tu mohla vydržet s láskou minimálně deset let. Nasednu do auta. U nás v Řitce si sednem na zahrádce. I když možná raději domů. Jestli bude soused Honza Korďas zase sekat svůj golfový trávník, tak jako každý den, asi bych se už z něj doopravdy zbláznila.

To jsem si vymyslela blbý kecy.

Markéta Pščolková, prázdniny po deváté třídě, 18. - 19. srpna 2005.
Autorka se omlouvá, pokavaď jste byli tímto jejím textem zaskočeni, pohoršeni, či dokonce uraženi. Prosí, abyste na ni nepodávali žalobu. Nebylo by to od vás hezké (počítám s tím). Omlouvá se také těm, které ve svém textu nepoužila, neznamená to nic, pouze to že už nemíní vymýšlet další fórky a ještě je zdlouhavě ťukat do klávesnice. Děkuji za výdrž v přečtení.