stránky
Markéty Pščolkové

Jím, spím, vesele si žiju.

nejnovější stránka
rok 2006
rok 2005
rok 2004


Zlíchov 2
Zlíchov 1
HYDRO
HYDRO 2
Gym Gym, gym
H2Omaniaks
divadlo
Bandance




jakojeden.borec.cz- stránky naší třídy, jichž jsem autorem

Tyto stránky se objevily poprvé na internetu 5. 10. 2004, ale již jako embryo žily v mém počítači na konci tehdejších prázdnin.

©Markéta Pščolková,
toho času na AG Štěpánská, 2.C (dříve FZŠ Táborská, 9.B - dej jí pánbůh věčnou slávu)

marketa.ps@volny.cz
723 820 027

ICQ: 259 454 089



Non scholae, sed vitae discimus (jste nahraný)

13. prosince 2006, 23:23

Často přemýšlím nad významem a důležitostí toho, co se učím. Lépe řečeno toho, co jsem nucená se učit. Teprve tento týden (po tolika letech!) jsem si uvědomila že se učíme, abychom si z toho mohli dělat srandu. Nemohla bych přeci říkat jak jsem trochu disociovanaá, že budu psát na ICQ v iontové formě, že můj kamarád je Vašek Áďa Michna z Otradovic. Že si myslím, že super kluci jsou Václav Hájek z Hájku a Václav Hájek z Libočan, že Matěj je tvrdolistý (ale má to z toho, že pořád papá Oomycety, což jsou Fungi), že můj život je kruhový děj vykonávající práci W, že na Václaváku je humusový typ půdy, že lidé mají špatnou náladu a je to buď přízemním ozonem, nebo monzuny, že jsem pěkná trigonální bipyramida, když čtu raději Pulkávovu než Kosmovu kroniku (kdo si to myslí, tak je pěknej tetraedr). Že jsem kvadratická lomená absolutní hodnota, že eletrony se pohybují po stacionárních drahách a jejich energie se mění po kvantech, pouze při přechodu z jedné stacionární dráhy na druhou. No nic necháme už ty bičíkovce, trepka je velká a má brvy, někdo má rád silné zásady, já mam zase ráda proudové motory a parní turbíny.

Jdu se učit. Je to přeci pro život.


Žijeme rychle

23. srpna 2006, 21:17

...stále honíme čas, tloustneme stejně jako svět kolem nás...skoncovat s tím, shodit pár kilo, opustit tlusťochů tým...na to znám způsob na to znám trik...stačí jen zavolat, stačí jen chtít, společně se nám to může podařit.

Poslouží Orbí Skřek, něco masážního, co vám třese stehnama a rukama, stahovací kalhotky, co tvarují, formují a modelují, nebo gel, který zabrání tloustnutí problematických partií, Ťunťa, Fit a Slimák - hubnoucí koktejlíky, nebo časopis, po jehož přečtení budete o dvě kila lehčí.

Existují sociální reklamy proti drogám, kouření, pro záchranu handicapovaných lidí, lidí postižených povodněmi, adoptovaných dětí a nemocných a chudých dětech v Africe, reklamy proti domácímu násilí a násilí páchanému na dětech. Nechybí ale náhodou v zemi, která je patří mezi nejtlustší v Evropě reklama Přestaňte žrát?

Protože kdyby taková byla, nesnědla bych dneska:
  • Dva chleby s máslem a sýrem
  • Jedno balení sušenek (pochopitelně nízkotučných)
  • Kofolu (byla přeci slazená)
  • Omylem jednu žvýkačku, když jsem viděla jak řidič autobusu zívá s rukama nahoře v rozjezdu ze smíchovského nádraží
  • Osm knedlíků se švestkami (+ cukr, tvaroh a máslo, mléko)
  • Čtyři bonbóny na posilnění
  • Jablko a půlku ananasu
  • Vietnamskou polévku v ceně pětikoruny (nyní dokonce s přídavkem vajíčka, obvykle dávám sýr, jenže tady nebyl, upřímně - vajíčko v tomhle je hnus)
  • Půlku konzervy rybiček šprotů s chlebem


  • A den nekončí...


Přestaňte prdět doma

16. srpna 2006, 00:59

Dnes, vlastně včera si uvědomuji jak zase o prázdninách hluboko klesám. Prázdniny - čas kroků zpátky, zapomínání, nerozvíjení, nudy. Teda, abych to neviděla tak zle, ano určitá zábava a jakési zážitky nemůžu opomenout, nicméně procentuálně - převažují zážitky, nebo ta prázdninová nuda? Myslím, že nejsem sama, kdo si to myslí. Jasně rouhám se. Jenže, dneska jsem potkala Samanthu s Hedvikou, jela jsem zrovna na kole (musela jsem se hodně přemáhat, ale dojela jsem až do knihovny a zpět, ostatně je to jediné co jsem za tenhle týden udělala) a málem jsem do nich vrazila na zastávce tramvaje. Otakarova. Věděla jsem, že na začínání rozhovoru hloupou otázkou "Jak se vede" jsem už dost velká a tak jsem zvolila (o mnoho lepší) "Tak co prázdniny?" Spatřila jsem zčásti nechuť a zčásti zaskočení v jejich obličejích. Abych je ubezpečila, řekla jsem narychlo "Vopruz co?" Bylo vidět že si oddechli. Obě se svorně usmáli a řekli "to jo teda". Pak jsme si dobře pokecali o tom jak se nudíme, jakej je to v Praze vopruz a že se tady dá houby dělat.

Mé dny v Praze jsou sečteny. Buď tady rovnou umřu a nebo dotloustnu do takové kysny až se nebudu moc hnout z postele. Ostatně, tam také trávím většinu volného času. To všechno co můžu dělat, můžu přeci udělat i zítra, ne? Vstávám okolo jedenácté, dvanácté. Ještě v pyžamu si udělám tučnou ranní hostinu, pak chvíli zpytuji svědomí, jen tu chvíli, co mi je blbě. A pak už střídačka počítač - televize. V tý telce už to jde taky o desíti k pěti, a na počítači mam vždy spousty práce, vybrat poštu, podívat se na asi tak patery stránky, zda se něco změnilo (pochopitelně nezměnilo, když naposledy jsme se dívala tak před dvěma hodinami), pokusit se připojit k ICQ (marně - error 505) a hledat a hledat informace. Hledání informací - novodobá úchylka, nic nepotřebuji a hledám. Nejskvělejší nápad byl se zadáváním jmen do Googlu, netušili byste co člověk zjistí o jiných člověcích věcí. Nebo nezjistí. Spíš teda ne, než jo. Radek Gruncl, Kristina Jarešová, Jakub Micka, Tereza Polzová, Michal Pásler, Ondřej Pásler, Michal Martinásek, Darina Krutinová, Vít Beran, Martin Kraml, Anča Bauerová, Petr Šamánek, Bára Ernygrová, Tomáš Pokorný, Denisa Vostárková, Mratin Cihlář. Namátkou jsem tak zjistila úplný kulový třeba o těchto lidech. O některých z nich nemá internet ani potuchy. Uvádím je zde hlavně proto abych příště cítila zadostiučinění a až se příště budu zase nudit, vypadnou z Googlu tyhle stránky. A já se snížím ke četní vlastních textů. Koneckonců, dnes, vlastně včera snížila i k navlékání korálků. Jako každý prázdniny a každý Vánoce, ale všimněte si kolik lidí nosí vlastnoručně navlečené korále, buď je mají vynuděné jako já, nebo, a to jsem z toho jelenice, je to snad doopravdy baví. Čtení vlastního webu je proti tomu prd. Prd a Prd. A ještě jednou prd. Prd je navlékání korálků. Prd je válení se v posteli. Prd jsou hromady jídla, velký panděro a tloustnoucí zadek. Prd je moje dnes půjčená kniha Džínová láska. Prd jsou velký vedra a pak zas deště. Deset měsíců je Prd celá moje zaprděná škola. A někdy jsou naprd i letní prázdniny. Bohužel je to v prd....


Jak se rychle zapomíná, jak je zrádné ICQ, o elánu, o poděkování a chvále a také o tom, proč už zase píšu

12. května 2006, 01:25

Tak jsem si jednoho pátečního odpoledne uvědomila, že bych už zase měla něco dělat. Teda, práce je dost, jenže, myslím nějak plodit, zase začít kreativně žít a produkovat. Prostě prosté. A jsem ráda že mám zas po několika nechutných a znechucených měsících chuť psát. Báječné. Trošku se mi nad sebou chce plakat. Nejen že se mi mozkové dutiny stávají dutějšími, ale ke svému neblahému úžasu jsem zjistila, že jsem tak trochu přestala pracovat, s PC. Mnoho věcí neumím. Připadám si jako blázen. Dívala jsem se ke kódu ke svým stránkám. Už mu nerozumím. Napsala jsem ho v osmé třídě s pocitem, že tohle je základ a že se budu zlepšovat. Jo, jo, dámy a pánové, škola mi dává zabrat a obrací mě k jiným světlům. Nebo možná ke tmě. Taky nějak divně píšu, teda naštěstí mě moje trenérka (slečna ICQ Otravná), docela dobře zaučila v rychlopise. Ale návyky jsou návyky a já píšu jako kdybych nepsala pro všechny, jako kdybych nepsala pro sebe, ale jako kdybych psala pro někoho. Taky už si pomalu zvykám na řadu překlepů, ty lidi to přeci nějak přečtou a nebo se zeptají znovu. A vlastně už mi může být úplně jedno co píšu, protože ať napíšu cokoliv, prdnu tam smajlíka a je to v suchu. Takhle to chodí, ale tohle bych dělat neměla. Měla bych prostě víc psát do šuplete (tento web je můj šuplík) a méně pomocí trenérky ICQ Otravné. ICQ není přátelství, není sblížení, není láska, není smích. ICQ je malá virtuální realita. Chce to čapnout nový elán. Pár lidí (víc než bych čekala) mě už na moje tvůrčí rozvíjející se nedostatky upozornilo. Ale psaní, nebo jakákoliv činnost, kterou děláte dobrovolně si musíte umět pochválit. Není to stejné jako když chodíte do nějakého kurzu, tam se můžete dočkat úcty od ostatních, od učitele/ky. Když chci psát, řeknu si nudíš se tak piš. A když na konci odcházím od počítače, řeknu si Markétko, jsi opravdu úžasná, chytrá krásná a milá a je dobře že jsi něco napsala. Pochválím se, i když si zároveň zřetelně uvědomuji že plácám páté přes deváté, že to vlastně nikam nevede, že to ani nikdo nečte, že bych se měla raději učit, uklízet doma, učit se, uklízet doma, učit se, uklízet doma, učit se a uklízet doma. Člověk musí sám sebe chválit a musí si umět poděkovat. Všichni to tak dělají, aniž si to uvědomují. Jinak by nemohli žít. Jinak by zešíleli. Poděkování od cizího člověka je pěkné, ale nikdy nenahradí poděkování od sebe samého.


Zákopčaník nedělá fóry

12. května 2006, 00:59

Dneska byl báječný den. Ve škole poslední zvonění pro čtvrťáky, báječná akce na hřišti (chválím, chválím, z chválím, ostatně to je patrné toho že jsme obětovali 400, -za starou obnošenou židli po panu učiteli Filipu Gygarovi, učícího nás základy společenských věd, perfektní židli s báchorkou o židlovitosti), pak párek hodin, částečně bez nepříjemností, každopádně můj strach byl omezen, poté výlet na Petřín s částí třídy, která zrovna měla čas, spousta báječných fotek (kdoznasje.chytrak.cz), slunce svítilo a teplo teplilo, ptáci zpívali a milenci se líbali a my jsme čučeli. Koupila jsem si nové tričko a pořádně se nadechla a začala zase žít v tomhle světě. Nebo nevím, je v tom zmatek ale prostě sem teď tam, kde je můj původní život a cítím že cítím, že se cítím dobře. A tak jsem si sedla, napila se, nadechla se. Je to zase po dlouhé době euforie, je půl jedné ráno a tady neleží žádné učebnice s učením, žádné úkoly a povinnosti (do pondělí daleko). Slunce v duši.